„Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý, pokud žiješ podle mínění lidí, nikdy nebudeš bohatý.“
Seneca - římský filozof
„Při každé procházce přírodou člověk obdrží mnohem víc, než hledá.“
John Muir - americký přírodovědec, spisovatel
Můj příběh, proč se věnuji tomu, co dělám.
CESTA K SOBĚ, KE SVÉ ROVNOVÁZE, SVOBODĚ
Není vůbec jednoduché se otevřít, ale věřím, že někomu z Vás můj příběh třeba pomůže nebo bude inspirací.
Vyrůstala jsem v podnikatelské rodině, v malé, krásné vesničce ve Slatině u Vysokého Mýta. Mám 2 starší bratry, kteří mi občas pěkně dali za uši, které ale miluji i jejich rodiny. Jako malá jsem byla hodně aktivní, zvídavé dítě, neustále jsem něco dělala, projevovaly se ve mě „pudy bojovnice“ moje mamka to říká doteď a ví proč. Už jako malé dítě jsem byla dost lítostivá, citlivá bytost. Vždy jsem vnímala víc pocity než materiální věci. Někdy jsem si připadala zvláštně, že jsem jiná, divná. Měla jsem problémy se adaptovat na nové prostředí, jak ve školce, tak i ve škole. Jen pomyšlení, že musím jít do školy, ve mě vyvolávalo úzkosti, stud a nejistotu. Naprosto mi chybělo sebevědomí. Ale snažila jsem se, co nejvíce zapadnout. I rodiče v dobré víře se mě snažili naučit, že chodit do školy, chodit na kroužky tance, zpěvu, kytary, do sboru a dojíždět sama domů už v první třídě, není přeci problém. Snažila jsem se poslouchat, přizpůsobit se, abych zapadla. Říkala jsem si, že budu hodná holka a bude všechno v pořádku. Přesto jsem uvnitř cítila stále napětí, nespokojenost, což se táhlo přes pubertu až do dospělosti, aniž bych věděla proč.
Jak čas plynul, byla jsem často nemocná, záněty dýchacích cest. V pubertě i záněty pohlavních orgánů. Potom se přidávali bolesti hlavy až do migrén. Opakující se bolesti žaludku a mnoho dalšího.
A ta největší facka? Bylo mi 22 let, rok jsem běhala po doktorech. Lékaři mi diagnostikovali gastritidu se začínajícím vředem, migrenózní stavy s aurou a gynekolog mě upozornil, že kvůli chronickým zánětům, by mohly nastat komplikace s otěhotněním. Všude mi daly potřebné léky na léčení jejich diagnóz. Prošla jsem „dlouhé kolečko vyšetření a čekání“. Ano důvěřovala jsem a proč ne? Ale mě to nepomáhalo, byla jsem na tom ještě HŮŘ. Vůbec jsem to nechápala, proč když dělám poctivě to, co říkají, mě nepomáhá? Proč? Co dělám špatně? A za co? Takových otázek jsem měla, hromada probrečených, probdělých nocí. Bezradnost, bezmoc, lítost, úzkost, vztek, zlost, nenávist k sobě, k lidem, k světu, no kolikrát jsem si říkala, proč vlastně žiju. Byla jsem totálně na dně, nemocná, vyčerpaná a neměla jsem vůbec sílu jít dál.
Prožila jsem různé partnerské vztahy, některé nebyly vůbec ideální, psychické vydírání, podvody finanční i partnerské, veliké zklamání, přišla i nedůvěra k lidem. Největší životní rána, kterou jsem zažila, byl odchod mého otce.
Bylo mi 24 let, tragická, letecká nehoda a nečekaná smrt mého otce byl veliký šok. I proto, že dva měsíce před tím nesl můj otec rakev strýci, kterého jsem také měla moc ráda. Bylo zvláštní, že v tu dobu, už jsem cítila, že se taťkovi něco stane. Hodně let mě to trápilo, do té doby, než jsem pochopila souvislosti.
A potom, jako kdyby se rozjelo další testovací, životní období. Přicházely další a další životní rány. Měla jsem zlámané srdce a má duše byla velmi bolavá. Autonehoda v rodině, smrt blízkých a přátel. Čím člověk nechce projít ale přesto, když tím projde, mu to přinese veliké poznání a zkušenosti. Bylo období, kdy lékaři diagnostikovali tchýni rakovinu slinivky. Chtěla žít, přesto že jí dávali pouhé 2 měsíce. Nechtěli jsme se s tím smířit, ona taky ne. Obrátili jsme se na alternativní způsob léčby, který jí umožnil další 2 roky. Poslední 2 měsíce byli opravdu vyčerpávající pro všechny, protože jsme se rozhodli nechat jí zemřít doma. Bylo to velice náročné, ale vše jsme společně zvládli a byla to neskutečná zkušenost! Nejde ani popsat, kolik člověk musí vynaložit energie, na situace, které nemůže ovlivnit, ale přesto je musí řešit, aby ho nezničili. A já blázen do toho začala podnikat, ale dala jsem to a nelituji. Byl to můj pohon i motivace.
TEĎ UŽ VÍM. Pochopila jsem, proč jsem ty cesty musela projít. Můj život měl hromadu bolestí, úzkostí, bezradných cest. Bylo i období, když jsem hledala cokoli, čím bych utlumila pocity trápení a bezradnosti. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem sáhla v určitém období i po alkoholu. Jenže jsem pak pochopila, že tím se moje problémy nevyřeší, ještě víc se prohlubovaly. Dlouho jsem si nalhávala hromadu věcí a žila v iluzích. Obcházela, utíkala, nechtěla věci vidět, slyšet, nadávala, hádala se, byla jsem zlá na druhé. Hnusná na sebe. Nevěděla jsem, kudy, kam a s kým. Kdo by mě pochopil, poradil mi s mými destruktivními pocity a bolesti.
Nakonec přišlo uvědomění a rozhodnutí vše změnit. Mám toho DOST! ZASTAV SE! ODPUSŤ SI, UCHOP VŠE JINAK. Došlo mi, že změnit to můžu jenom já a nikdo jiný. Ten pocit byl pro mě velmi osvobozující. Začala jsem hledat SAMA SEBE! Ano, měla jsem strach. Ale to světýlko naděje, mě stále vedlo dál. Vykročila jsem z mého bludného kruhu, bylo to moc těžké. Nemocné, vyčerpané tělo, ale v tu dobu, to bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem mohla pro sebe udělat. Nyní vím, že přiznat si i slabiny, je velice důležité k poznání něčeho nového v sobě.
Dnešní svět má obrovskou výhodu, veliké množství informací, které si můžeme sami nastudovat, najít na internetu, v knihách. Nekonečné zdroje inspirací, rad. Ale TAKY i nevýhodu, musíme být opatrní, z jakého zdroje čerpáme, ověřit si informace a čemu stojí za to dát pozornost a čemu ne. Začala jsem hledat, studovat, co by pomohlo mému zdraví. První kroky mě zavedly k Jonášově metodě. Zde se mi velice rozsvítilo. 5 let zkušeností (jezdila jsem pro rady i s dětmi) mě dalo víc, než jsem očekávala. Nejdříve jsem byla veliký skeptik, ale dala jsem této alternativní metodě šanci a čas.
Vždyť nic moc jiného mi nezbývalo, trpělivost a zkušenosti. Jakmile přišla první zdravotní úleva, hned jsem věděla, že tímto směrem jít, je to pravé. Úplně jsem se rozzářila a pocítila naději a vnitřní úlevu. Navíc se mi otevřeli dveře a důvěra k alternativním možnostem. Mohu tak pomáhat nejenom sobě, dětem, rodině, ale lidem, kteří chtějí pomoci. Přesto jsem se cítila, že mi něco důležitého chybí.
Zaměření na osobní rozvoj hlavně MYSLI, ne jenom těla. Aby vše bylo komplexní a v rovnováze. Zkušenosti z kineziologie, mi otevřely oči i duši do jiného vnímání. Ale i další metody mě zajímaly, potřebovala jsem je vyzkoušet na vlastní kůži. Technika RUŠ, AccessBars, výklady karet, osobní rozvoje různých mentorů, školení od různých firem. Cítila jsem, jak se k sobě více a více přibližuji, že víc rostu a rostu, bavilo mě to, ale stále to nebylo ještě ono, co mě naplňuje. V práci jsem nebyla spokojená s tím, že nemůžu uplatnit veškeré své schopnosti a zkušenosti. Pokud tuto činnost, vlastně poslání nebudu moci uplatnit na 100%. (v pubertě jsem měla hromadu různých brigád, bavila mě ta svoboda mých vydělaných peněz a po střední jsem chtěla jít hned pracovat, první moje zaměstnání byla prodavačka ve zlatnictví, administrativní pracovnice, asistentka manažera, asistentka ředitele v nemocnici)
Nenechala jsem se odradit tím, že mnoho lidí to považovalo za nesmysl. Ale já jsem cítila, že i tímto nepříjemným, nepřejícím stavem se nesmím nechat odradit. Vždy jsem šla za hlasem svého srdce, každá překážka mě přetvořila do nové podoby. Díky nim jsem se stala silnější osobností.
Zkušenost z převzetí provozu jeskyně mě posunula také o velký kus dál. Ale to nejvíc, co mě přesvědčilo o tom, že mohu pro lidi udělat to nejlepší? Je služba BIOREZONANCE A PLASMOVÉHO GENERÁTORU. Jsou úžasnými rádci pro naše těla, psychiku i duši. Můj „vnitřní hlas“ mě vede, k tomu, co je pro mě srdcová záležitost. Můžu být váš průvodce, pomocník, rádce. Ukázat Vám směr, víru a důvěru v SEBE a v PROCES! Ale to, co je důležité pro Vás, je, jak to přijmete a pustíte do svého života. Aby Vám to pomohlo a dávalo smysl, žít svůj život tak, jak Vy si přejete.
Je mi 38 let, narodila jsem ve Vysokém Mýtě, dne 6. 7. 1984 ve znamení RAK. Mám 2 kluky 10 a 13 let a nevlastního syna 22 let, které miluji. Společnou cestou jdeme i s mým mužem již 15 let a věřím, že pokračujeme dál. Nyní vím, co je život, a že do života patří vše i překážky, nepříjemnosti, bolesti. Cestu štěstí si tvořím sama, nikdo jiný mi jí nevyšlape. A čím dřív jsem pochopila, naslouchala signálům svého těla a byla připravena přijmout tento fakt, že se mám více poslouchat, tím dřív jsem žila svůj skutečný život bez iluzí a ve větší rovnováze.
Jestliže jste dočetli, až sem, děkuji mockrát za Vaši pozornost.. 
S úctou Lenka Balcarová
